Sport je oslavou lidské neschopnosti ovládat fyzicky sebe sama. Lidská bytost slaví ve sportu nejen své fyzické schopnosti, ale i jejich meze, a tím i meze své moci nad sebou samou a světem.
Kdyby Aristoteles a Schiller bývali znali dnešní rozměry sportovních událostí se všemi jejich rituály a nevázaným nadšením, svou poetiku by ani příliš nemuseli pozměnit. Vše bylo totiž už více méně obsaženo v otázce, kterou si položili: Co je důvodem našeho potěšení, jež v nás vyvolává tragická podívaná? Museli by pouze nahradit athénské občany nebo kultivovanou buržoazii osmnáctého století diváky našich světových mistrovství ve fotbale. Filosofický problém je v obou případech stejný. Potěšení z podívané je třeba vysvětlit potěšením ze sportovní aktivity samé, jako dvě věci, jež, nejsouce totožné, odkazují k témuž jevu, který bych rád označil následovně: zakoušet tělesnou akci jakožto čistou událost uskutečňovanou za nesnadných podmínek.
Nadšení pro sport je v podstatě nadšením pro dramaturgii podřízenou zákonu bezprostředního, avšak stále oddalovaného vyvrcholení. Sportovní soutěže směřují k náhlé apoteóze (například gól), ale takovým způsobem, že se nikdy neví, zda k vyvrcholení již došlo, anebo zda má teprve nastat. Divák pozoruje, jak o sobě prosté úsilí ústí do množství složitých akcí, které se již nedají zcela zvládnout. Neboť žádný z aktivních či pasivních účastníků nemůže vědět, kdy, jak a kolikrát dojde k vyvrcholení sportovního utkání. Sportovec a divák jsou společně přitahováni čímsi neurčitým. Oba chtějí dospět k bodu, v němž se přihodí před zraky všech něco nevypočitatelného. Sport je tedy organizací s pravidly určujícími její proměnu v inscenaci nepravidelností.
Sportovec je trénován, aby ze sebe vydal něco, o čem si není jist, že to dokáže. Je trénován vzhledem k něčemu, co natrénováno být nemůže, aby dospěl až na hranici vlastní výkonnosti. Tím nemíním v první řadě a výlučně dosažení nových rekordů. Jakýkoli sportovní výkon je koordinací výkonností, jež nelze zaručit. Sportovní úspěch je něčím vytvořeným někým. Schopnost sportovce je v pravém smyslu slova v tom, že si dokáže stanovit podmínky možnosti úspěchu, jednat takovým způsobem, aby příležitostně dosáhl nečekaného úspěchu – být tam. Fyzická forma, trénink, taktika jsou předpoklady, aby tělo v rozhodujícím okamžiku vykonalo něco, čím překoná to, co může vykonat. Proto existují různé možnosti, proto je konečný výsledek nejistý, proto je nevhodná zjevná sebejistota, proto je oprávněné mluvit o náhodě, proto je tak nepřiměřené svádět na někoho odpovědnost (jako například bezdůvodně na rozhodčího nebo trenéra), proto je mluva předcházející závodům/zápasu okázale voluntaristická. K normálnosti profesionálního sportu patří to, že vede k akcím nenormálním, k akcím, jež nejsou pod kontrolou, ale které se stávají.
Autonomizace těla
V tomto ohledu je velmi příznačné, jak nejapně vysvětlují sportovci to, co se stalo, poněvadž to ve skutečnosti nevědí. A toto nevědění je jádrem jejich sportovního úspěchu. Sportovci se připravují na akci, o níž nakonec nevědí, jak probíhá; nemůže to vysvětlit nikdo. Připravují se pro své náhodné vítězství. Triumfovali díky účinnosti svého tréninku, nebyl to však pouhý výsledek jejich úsilí; triumf nelze charakterizovat výkonností, nýbrž něčím přidaným k tomu, co jsou schopni dokázat zásluhou své dobré přípravy. Vítězství jim přinesla štěstěna. Někomu to vyjde dobře…, nebo špatně.
V tomto náhodném prvku sportovního úspěchu i nezdaru se zřetelně jeví velká podobnost intencí u těch, kdo se na sport dívají, a těch, kdo jej provozují. Přestože se od sebe očividně liší, pro obojí – nehledě k jejich nárokům – jde o něco, co má jednoznačný rys události. To, co se děje, by se dalo přirovnat k jakési autonomizaci těla. V určitém okamžiku nebo časovém úseku jedná tělo na vlastní pěst, proměňujíc se v čistou fyzikální sílu. Záměrná akce sportovce se transformuje v záměrný popud jeho těla. To, co člověk nemůže, vyvrcholí skrze jeho tělo. Ve vhodné akci se přihodí něco, co nelze jednoduše vysvětlit sportovcovými schopnostmi, nýbrž tím, co poukazuje na tělesný impuls, na osamostatňující se energii, na dynamiku ztělesněného zanícení. Sportovec je někým, kdo se veřejně a virtuózně pokouší o něco, co nemůže učinit. Sport není ničím jiným než oslavou této neschopnosti.
Mýtus se tvoří podle Nietzscheho tak, že událost se považuje za akci, že to, co se děje, se vysvětluje jako pouhý výsledek toho, co někdo činí, že za přihodivší se se klade nějaký subjekt. Fascinace sportem je opakem fascinace mýtem. Sport se netýká záměrně vysvětlitelného světa, ale inscenuje svět v poslední a rozhodující instanci nevysvětlitelný jako výslednici záměrů. Veškerá akce je podřízena události, jež nemůže být popsána a pochopena jako akce. Sport ukazuje tělo hráčů v zápase s událostmi rozpoutanými jejich vlastními akcemi, v zápase, v němž mohou obstát jedině tehdy, jestliže v rozhodujícím okamžiku transcendují svoji sílu tou měrou, jak se oddají osamostatněnému pohybu svého těla. Smysl jejich veškerého úsilí spočívá v tom, aby je přeměnili v eleganci, to znamená, aby se jejich akce stala čistou událostí. Sportovní události odvíjejí drama vždy riskantní přeměny zamýšlené akce v nechtěnou událost.
Je-li tento výklad správný, mohl by vést ještě k jiným závěrům. Nejdůležitější je ten, že moderní svět oslavuje ve sportu mystéria náhodnosti. Tam, kde jde zdánlivě o to stavět na odiv úplné tělesné zvládnutí času a prostoru, dochází k proměně ve hru s nepostižitelným výsledkem. Sport ustavuje rituály tělesné praxe provozované herci, jimž chybí rozhodující síla. To znamená, že sport poutá pozornost člověka k přirozené, nedisponovatelné základně jeho moci a vyjevuje to na jeho nejcitlivějším místě: v jeho vlastním těle. Ve sportu se člověku ukazuje fyzická podstata zároveň jako podmínka a limita. Sport je oslavou lidské neschopnosti ovládat fyzicky sebe sama. Lidská bytost slaví ve sportu nejen své fyzické schopnosti, ale i jejich meze, a tím i meze své moci nad sebou samou a světem.
Veřejná podívaná nepostižitelného
Podle mého názoru je sport obvykle takový a měl by takovým být; není to však pravidlem. Mnohé z toho, co se dnes odehrává ve sportovním světě, připomíná spíše opak právě řečeného. Sport leckdy degeneruje směrem k mytologii sportu, přesněji k mytologii ve smyslu Nietzscheovy definice – prohlašuje každou událost za akci, za úmyslný výkon. Podnětem sportu je do značné míry to, že se jeví jako nejvyšší výraz vůle k moci shlížející se sama v sobě. I když inscenovaná exaltace sportu se zdá být opačná, tato ideologie prozrazuje jeho vlastní účelovost. Nikde jinde to není vidět lépe než v dopingu, který je obecně kritizován, poněvadž poskytuje atletům zakázané výhody a dlouhodobě ohrožuje jejich zdraví. Oba důsledky stojí za pozornost, přecházejí však bez povšimnutí antisportovní jádro dopingu. Všechno by se dalo vyřešit, kdyby se poskytly stejné výhody všem a vyloučily se vedlejší následky. Doping je pohrdáním sportovní aktivity jako takové. Kdo se dopuje, popírá meze svých vlastních schopností, nechce se ve vyvrcholení své výkonnosti nechat přesvědčit ani si uvědomit, že veškerý smysl sportovní aktivity spočívá v možnosti pozitivního zkoušení těchto mezí. V tomto směru je doping zcela důsledným vyjádřením oné ideologie sportu, která v něm oslavuje pouze vůli k moci, nikoli však pokus o její překonání. Dalo by se také říci, že tělo se v ní jeví jedině jako nástroj vítězství, ale ne jako nevypočitatelný prostředek k rozhodnutí sportovních utkání.
Cílem všech těchto argumentů proti deformaci sportu je poukázat na prvotní estetickou fascinaci jevu, který se pokoušejí zachránit. Zdrojem této fascinace je ona veřejná podívaná nepostižitelného, k němuž směřuje každá sportovní akce (na rozdíl od většiny akcí ostatních). Proto je sport obrazem samého života, jeho radostné a zneklidňující nepředvídatelnosti, jeho směšné vážnosti. Proto není jisté, že se uchylujeme ke sportu, abychom unikli skutečnému životu; jsouce zavaleni pochybnostmi, že v životě, který žijeme, na nás čeká příliš nástrah, hledáme to, co je životem v čisté podobě.
